Rozhovor s bývalým klientem střediska

Salesiáni mě naučili být poctivějším člověkem, říká Pavel Šlanc.

Nějakou dobu neměl domov, přespával, kde se dalo. V životě si prožil řadu pádů. Jeho velké a obětavé srdce mu však pomohlo všechno překonat. A taky podpora od salesiánů, ke kterým začal chodit, když mu bylo osm let. Pavel Šlanc (35), usměvavý týpek, dnes pečující partner a otec dvou synů.  

Kde jsi poznal salesiány?

Jako malého mě můj děda brával na faru. Tam jsem se seznámil s prvním salesiánem Mírou Maňáskem. V té době salesiáni otevřeli první prostory pro děti, tehdy ještě v ulici Pod Doubravkou. Chodil tam můj strýc Honza Jakowetz a já tam začal chodit s ním. Byla to malá klubovna vybavená počítači, šipkami a stolním fotbálkem.

Máš nějaké zážitky z tehdejšího střediska v Šanově?

To už moc ne, byl jsem malý. Ale poprvé jsem se tam seznámil se salesiány, aniž by někdo z nich tušil, co se bude dít během pár let. Zanedlouho přijel do Teplic kněz Ladislav Nádvorník a vybudoval v Proseticích první salesiánské středisko.

Je něco, co ti utkvělo v hlavě ze střediska v Proseticích?

Byl jsem z naší party nejmladší. Měl jsem výhodu tím, že jsem byl známý, tak jsem tam mohl být s většími dětmi, ale musel jsem být zašitý, aby to neviděly menší děti. Nejvíce mě tam bavily šipky, dělaly se tam víkendovky, turnaje v šipkách nebo ve fotbálku. Bavilo mě i doučování. Byla tam na doučování paní učitelka Dana. Když jsem si ve škole nevěděl rady, došel jsem za ní, i úkoly jsem si u ní psal. 15 minut před koncem střediska bylo vždy slůvko. Láďa přečetl nějaký příběh, něco nám k tomu do života řekl, pak jsme zazpívali 2-3 písničky a šlo se vesele domu.

Museli jste tam dodržovat nějaká specifická pravidla?

No, pamatuju si, že jsme tam sbírali body. Kdo za tři měsíce nasbíral nejvíc bodů, vyhrál buď malou cenu – bonbony, lízátka, klíčenku – anebo mohl zdarma třeba na akci do ZOO. Ale když jsme něco provedli, tak nám body strhávali. Jakékoli rozbroje nebo „ty vole“ a už 5 bodů dolů a dřepování. Pak taková pravidla, že když nasbíráš třikrát 5 bodů, měli jsme na týden zákaz přijít. Jednou tam kamarád přišel v podnapilém stavu a dostal zákaz na měsíc. To jsme mohli okecávat, jak jsme mohli, ale bez šance. Tehdy mě to štvalo. Zpětně si myslím, že to bylo dobře, že tam taková pravidla byla. Děti si uvědomí, jak se mají chovat nejen ve středisku, ale i venku k lidem. Takhle učil svoje děti Don Bosco, Láďa Nádvorník tím naočkoval i další vedoucí a přes to vlak prostě nejel.

„Debilní kacíř“ byla nejmírnější nadávka

Byly momenty, které byly těžké, ale teď už na ně vzpomínáš s úsměvem?

Jednou jsme byli u jednoho kněze v Děčíně, měli jsme pomáhat s úpravami kostelů. Tajně jsme tam chlastali a v jednu ráno jsme volali Láďovi zlití jak dělo. Naváděli jsme jednoho našeho kamaráda, aby po nás Láďovi do telefonu opakoval samé nadávky. Docela sprosté na náš teenagerský věk, „debilní kacíři“ byla ta nejmírnější z nich. A další den pro nás Láďa dojel, co to jako mělo být, a jeli jsme domů, že “jsme tam měli pomáhat a ne v 16 letech kalit“.

Takže salesiáni s tebou prožívali i tvou pubertu…

Ale nebylo to vždycky tak zlé. Když nám bylo tak 15 let, vybral si Láďa určité lidi, které chtěl zaučit jako pomocné vedoucí, a vybral si i mě. Jezdili jsme pryč, povídali jsme si o tom, jak by to ve středisku mělo fungovat. Nanečisto jsme zkoušeli udělat poradu, rozvrh akcí pro děti, mohli jsme říct naše nápady, co se nám na tom líbí nebo ne.

Jak jsi prožíval dospělost?

Když mi bylo 20 let, narodil se mi můj první syn. Bydlel jsem vedle střediska, ale to už jsem měl jiné starosti, hledat si práci a tak. Ale se salesiány jsem pořád v kontaktu byl a pomáhal jsem jim. Jednou, to jsem byl zrovna na pracáku, mi volal Láďa se slovy „co se budeš flákat, když tady je práce.“ Otevíralo se totiž další středisko na Luně v Trnovanech, a tak jsem ve volném čase pomáhal bourat, stavět příčky a takové podobné zednické práce.

Máš ještě dnes nějaké vazby na salesiány?

Teď žiju už 3 roky v Chomutově, mám novou rodinu, ročního syna, chodím do práce. Ale na čas ve středisku pořád vzpomínám a píšu si s některými lidmi aspoň přes facebook.

Co se ti vybaví, když se řekne salesiánské středisko?

Moje druhá rodina.

Je něco, co tě středisko naučilo?

V první řadě, i když se podle toho moc neřídím, nekoukat jenom sám na sebe, ale i na ostatní. Být spolehlivý, pokud něčeho chci dosáhnout. Jít za tím, ne až zítra, zítra, zítra…  Odnaučilo mě hodně špatných vlastností – lhaní, podvádění. Naučilo mě být poctivější člověkem.

Kdybys žil v Teplicích, posílal bys svoje děti do střediska?

Určitě. Lidi si můžou myslet, že slovo salesiáni je jenom o nějaké víře, ale o tom to není. Je to o tom, že ti vedoucí se snaží udělat pro děti všechno, aby je připravili do života. Je to jako život hrou – jsou tam aktivity, kroužky, jsou za to odměny. Dalo mi to do života hodně energie, vidíš tam vzájemnou pomoc. Když si nevíš s něčím rady, přiběhne za tebou pět lidí a snaží se situaci vyřešit, ať je to rodinný problém nebo prkotina. Je to o tom, že ta komunita tam drží při sobě a nenechá člověka ve štychu. Rád bych se tam jako dítě zase vrátil. Ted už víc vím, o čem to je.