Tábor ve Španělsku Benigánim 2014

Vzpomínkový článek od účastnice tábora ve Španělsku

Každý rok organizuje salesiánské centrum Tucumán 7 sídlící v Alicante letní tábor. Minulý rok jsem měla možnost stát se jeho součástí. Spolu s bezmála 200 dětmi a 25 vedoucími jsem strávila deset dní plných aktivit, tance, hudby, dobrého jídla a mnohého dalšího.

Na tábor se Tucumán už pátým rokem vydal do městečka Benigánim vzdáleného asi hodinu od Alicante. Toto místo by většina českých táborníků mohlo Španělům závidět. V Benigánim snad nikdy neprší, teploty se pohybují okolo třicítky, v komplexu, kde jsme byli ubytovaní je skvělé zázemí včetně bazénu. Spali jsme ve velkých pokojích a vařili nám rodiče – dobrovolníci, kteří si často museli vzít dovolenou z práce, aby se mohli tábora zúčastnit. Je také potřeba dodat, že se jednalo vlastně o dva tábory, jeden pro mladší děti od 11ti do 13ti let, druhý pro  14 až 17 let staré děti. My vedoucí jsme tím pádem byli rozděleni do dvou skupin. Ačkoliv jsme bydleli v jedné místnosti, program jsme chystali odděleně.

Hned ze začátku mě překvapilo, jak pečlivě měli vedoucí program tábora připravený. Každý den byl sepsán dopodrobna v ´táborové knize´, kterou dostal každý vedoucí vytisknutou. Program (zejména z hlediska rozvržení času) se asi žádný den nedodržel, ale pochopila jsem, že to tak asi má být. Večerka se vždycky trochu posunula, takže místo předpokládané půl dvanácté se děti dostávaly do postele až po půlnoci. O to později jsme pak šli spát my, vedoucí. Kupodivu jsem si na nový denní rytmus rychle zvykla. Teď ale zpět k aktivitám.

Ne každá hra vypadala na papíře jako akční. Španělé si ji však akční vždy nějak udělali. V prostojích se tančilo, neustále hrála z repráků hudba, děti něco vyráběly nebo prostě běhaly po tábořišti. Jakoby vůbec nebylo víc než třicet ve stínu. Hry byly často na principu stanovišť, což mi vyhovovalo, protože jsem vždy měla nějaké na starost a poznala jsem tak děti líp než při hromadných aktivitách.

Španělský tábor měl jednu velkou odlišnost od českých táborů na které jsem zvyklá. Ráno byl rozjezd pomalejší, žádná rozcvička se nekonala, byla snídaně a svačina, často volno v bazénu. Odpoledne a hlavně k večeru se však všechno rozjelo. Hry se hrály do noci, na nikom nebyla vidět únava a dětem se snad nikdy nechtělo do postele. Také chvíle rozjímání byly poznamenány španělským temperamentem. Mše, která se konala ke konci tábora byla živá a plná tance a rekvizit. Účastníci se na jejím chodu hodně podíleli – připravili přímluvy, písničky apod.

Z čeho jsem byla hodně překvapená byly detaily dekorací a kostýmů. Nejvíc jsem si užila ´Noche del terror´ ( česky noc hrůzy). Celý komplex jsme s vedoucími během odpoledne přetvořili na strašidelný dům, ze sebe jsme udělali zombíky a jiné stvůry. Účastníci si pak užili stezku odvahy, kterou jsem ještě nikdy neviděla tak dobře zrealizovanou.

I když to všechno může znít jako idylka, tábor bych nedoporučila úplně každému potencionálnímu dobrovolníkovi. Znalost španělštiny je nutností, určitá dávka flegmatismu také. Ti, kteří nemají rádi momenty nic nedělání a chodí rádi spát brzo by byli z tábora zklamaní. Dobrovolník nemůže čekat, že se o něj bude někdo starat ve chvílích kdy děti, tančí, vyrábí apod. Vedoucí a děti se dobře znají, protože se stýkají během roku každý týden. Mají tedy společné zážitky a pro neprůbojné typy lidí by mohlo být trošku těžší infiltrovat se do skupiny a být tak její součástí. Vedoucí i děti byli moc milí a snažili se pomoci, i přesto je však důležitá snaha oslovovat účastníky ve volných chvílích a nečekat bez vlastního přičinění  na úkoly  od vedoucích.

Na závěr bych chtěla snad jen dodat, že jsem si tábor opravdu moc užila. Žádný stres, hodně sluníčka a všudypřítomný křik a smích. To byl Benigánim 2014.

Martina Horníčková