Výročí 15 let Orientačních dnů

Salesiáni ve Fryštáku oslavili patnáct let činnosti

 

Tři publikace na téma pedagogiky volného času a tisíce spokojených účastníků si mohou po patnácti letech organizace programu Orientační dny odškrtnout ve fryštáckém Domu Ignáce Stuchlého. Svolali proto konferenci, na které si připomněli začátky činnosti a nastínili plány do budoucna. Přijeli zástupci i škol i bývalí zaměstnanci a spolupracovníci.

 

Fryšták – Setkání s falešným policistou či běžcem na lyžích uprostřed května na náměstí by si lidé zpravidla pamatovali ještě několik měsíců. Obyvatelé Fryštáku, ale nad podobnými událostmi už hlavou nekroutí. Instruktoři z Domu Ignáce Stuchlého totiž v podobných kostýmech vítají pravidelně přijíždějící třídy na náměstí už dlouhých patnáct let. Auta, která v pondělí zabrala herní plochu před domem a proměnila ji v parkoviště, tak neznamenala ukončení činnosti, ale právě oslavu půlkulatého výročí programu Orientační dny, které organizace nabízí vzdělávacím institucím od základních škol až po vyšší odborné školy a univerzity. Do Fryštáku se proto v pondělí sjeli, ředitelé a učitelé spolupracujících škol, bývalí i současní zaměstnanci domu i externí spolupracovníci a podporovatelé. Před samotnou oslavou se ale ještě hosté mohli v rámci hodinového konferenčního bloku seznámit s vývojem, kterým Salesiánské středisko ve Fryštáku za posledních patnáct let prošlo.

 

To že jeho chodby zaplní povyk mládeže, totiž nebylo zpočátku vůbec jasné. „Když jsme po revoluci dům získali zpátky zvažovali jsme jako Salesiáni několik variant. Kromě možnosti si dům ponechat a využívat ho, připadal totiž v úvahu například i jeho pronájem nebo prodej,“ nastínil tehdejší rozhodování vedení Salesiánského řádu Michal Martínek. Díky tomu, že měl vizi jak dům dál využít, si řád areál nakonec ponechal a byl to po dlouhých šesti letech úvah právě Martínek, koho řád do Fryštáku vyslal, aby zde svoji vizi realizoval. Od přání k realitě ale někdy bývá daleko. „Věděl jsem, co bych přibližně chtěl dělat. Měl jsem určitou představu vytvořenou na základě návštěv podobných salesiánských center v Německu, Rakousku, Belgii nebo Itálii. Na druhou stranu ale u nás podobné projekty, které by byly zaměřené kromě osobnostního a sociálního růstu i na duchovní rozvoj mladých lidí nikdo nedělal, a sehnat někoho, kdo má potřebné know-how nebylo snadné,“ vzpomínal salesiánský průkopník  v rámci prvního příspěvku.

 

Za mnohem více než jen šťastnou shodu náhod tak považuje setkání s Andreou Schneider, která měla přesně opačný problém. „Seznámila jsem se salesiánskými programy Orientačních dní v Německu, kde jsem pak navíc i rok pracovala, abych s nimi získala konkrétní zkušenosti. Když jsem ale potom v České republice hledala instituci, která by mi pomohla zaštítit jejich realizaci, všude mě odmítali. Byl to tak právě až Michal Martínek, který se nadchl pro moji myšlenku,“ popsala Andrea Schneider, jak spatřil v roce 1999 světlo světa první kurz Orientačních dní.

 

Autoři prvních kurzů se ale také museli zpočátku potýkat se značnou nedůvěrou veřejnosti. „Česká společnost je specifická svou zakořeněnou nedůvěřivostí vůči náboženským organizacím a organizované religiozitě. Často nám proto dalo opravdu hodně práce přesvědčit ředitele školy, že pokud třída přijede, nebudeme žáky nutit do modlení, nebo jim nějak vymývat mozky. Jakmile, ale udělali první zkušenost, bariéra se prolomila,“ konstatoval Martínek.

 

Organizátoři kurzů si totiž naštěstí rozdíly mezi českou a německou společností dobře uvědomovali. „Věděli jsme, že prorazit s duchovním rozvojem nebude snadné. Zaměřili jsme se proto primárně na pedagogiku zážitku, která přirozeně podporuje osobnostní rozvoj a rozvoj vztahů v kolektivu. Duchovní aspekt rozvoje jsme rozvíjeli velmi opatrně a doposud mu věnujeme hodně pozornosti. Zastáváme totiž názor, že každý člověk v rámci svého života řeší otázky duchovního charakteru. Naším cílem je podpořit mladé lidi v tom, aby se na tyto otázky pokoušeli hledat odpovědi a našli si svobodně vlastní cestu, jak svoje duchovní potřeby uspokojit,“ vysvětlil Michal Kaplánek, který plní v rámci programu roli metodického supervizora a který se pedagogice zážitku odborně věnuje, jako vedoucí katedry pedagogiky volného času na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.

 

To, že se organizace svým zaměřením trefila do aktuálních potřeb, potom naznačují i čísla. „V současné době nabízíme asi desítku témat kurzů od klasických školních výletů, přes volbu povolání, multikulturalismus až třeba po volbu životního partnera. Nabídku se snažíme dále rozvíjet, v současnosti zpracováváme aktuální téma environmentalismu. Ročně teď navštíví dům Ignáce Stuchlého přes šestnáct set studentů z osmadvaceti škol, kteří zde zpravidla absolvují třídenní program. Během sezony tak realizujeme až čtyři kurzy týdně,“ vyčíslil Petrucha.

 

Ačkoli si ale v současné době organizace nemůže na nedostatek zájemců o její služby stěžovat, čeká ji do budoucna několik dalších velkých úkolů. „Neustále například zdokonalujeme vzdělávací program pro naše externí spolupracovníky. Chceme, aby je postupně připravil na celou kariérou v naší organizaci, od nováčka, který spíše pomáhá až po lektora odpovědného za vedení kurzů. Chceme ale také například získat certifikaci na Primární prevenci rizikového chování. Je to totiž podmínka pro získávání některých dotací, bez kterých se dneska nezisková organizace těžko obejde. Bohužel je ale jejich přínos vyvážen znatelným navýšením administrativy,“ neskrýval šéf sekce Orientačních dní Domu Ignáce Stuchlého rozpačité pocity.

 

To už se ale všichni přesouvali do jídelny, kde byl pro účastníky setkání připravený raut. Dobrá nálada v sále a hloučky diskutujících kolem stolů jasně ukázaly, že za patnáct let fungování programu se vztahy mezi zástupci jednotlivých škol i zaměstnanci domu prohloubily daleko za běžnou profesionální úroveň a vzájemná výměna postřehů a názorů je obohacením pro instruktory kurzů i pedagogy spolupracujících škol.

 

„Program Orientačních dní je pro naši školu znatelným usnadněním v naplňování programu sociální prevence. Program navíc žáky baví, takže sem nejezdí z donucení. Ve vzájemné spolupráci určitě chceme pokračovat,“ pochvalovala si například paní ředitelka Alena Grajciarová  ze Základní školy Mikoláše Alše ve Zlíně, která svoji spokojenost vyjádřila, také dárkem v podobě fotbalového míče.

Karel Kašpárek